Článek byl zpracován na základě e-mailu čtenáře, který nás oslovil s prosbou o uveřejnění svého příběhu. Jméno bylo na jeho žádost redakčně pozměněno. Fotografie je ilustrační. (pozn. redakce)
„Dlouho jsem přemýšlel, jestli to vůbec mám napsat. Vždycky jsem měl pocit, že o některých věcech se prostě nemluví,“ začíná svoje vyprávění Radek, jednatel úspěšné a roky fungující firmy, partner a otec dvou dětí.
„Odmalička mi doma hlavně táta vtloukal, že chlap má být silný, nemá si na nic stěžovat a problémy si má vyřešit sám. Jenže právě tohle přesvědčení mě dostalo do situace, kdy jsem zjistil, že už vlastně ani nevím, co cítím a kdo jsem.
A možná právě to je na tom nejzrádnější. Člověk navenek normálně funguje. Chodí do práce, věnuje se rodině, odpovídá na zprávy, usmívá se, když je potřeba, dokonce jede i na dovolenou. Okolí vás obdivuje a nikoho by nenapadlo, že uvnitř můžete být úplně vyšťavení,“ vysvětluje Radek.
„Bylo by špatně myslet si, že jsou všichni chlapi od přírody šutry bez citů. Spíš nás k tomu naši rodiče vychovávali. Spousta z nás vyrůstala s větami, které se říkaly bez rozmyslu a ponětí, že by mohly napáchat paseku na duši. Třeba ‚kluci nebrečí‘, ‚nebuď baba‘ nebo ‚jsi horší než holka‘, případně ‚tohle přece nejsou žádný starosti‘ a ‚správnej chlap musí něco vydržet‘.
Když to slýcháte dost dlouho pořád dokola, začnete tomu věřit. Naučíte se, že smutek se neukazuje, strach se nepřiznává a bolest vždycky nějak přejde, když si jí nebudeme všímat. A když už něco ven musí, často to vyjde jako vztek. Protože vztek aspoň pořád vypadá chlapsky. Jenže pod ním často bývá spíš únava, bezmoc, strach nebo obyčejná potřeba pochopení, ideálně od vlastní ženy.
Dlouho jsem si myslel, že přesně takhle má dospělý chlap fungovat. Má být opora, na všechno má mít řešení, má zvládat tlak, vydělávat, starat se, rozhodovat. A když je mu mizerně? Tak si dá sprchu a kafe, zatne zuby a jede dál. Nebo se každý pátek ‚vyleje‘ v hospodě a je zase na týden vyřešeno.
Jenže tohle se nedá vydržet donekonečna. Možná že někoho zastaví náhlý kolaps. U mě to spíš tak plížilo. Hůř jsem spal. Byl jsem podrážděný. Věci, které jsem dřív zvládal bez mrknutí oka, mě najednou stály hromadu sil. Doma jsem byl fyzicky, ale vlastně ne mentálně. Jel jsem na rezervu. Nebo spíš na autopilota.
Začínal jsem být fakt hrozně nepříjemný a protivný, i sám sobě. A když se mě přítelkyně zeptala, co mi je, odpověděl jsem obligátní nic. Ne proto, že bych jí to nechtěl říct, konečně to ze sebe všechno vysypat. Ale proto, že jsem to, co se ve mně děje, sám neuměl pojmenovat. Nikdy mě to nikdo neučil.
Tím samozřejmě nechci omlouvat toho, kdo je protivný, hrubý nebo si vybíjí svoje frustrace na komkoli. To není v pořádku nikdy. Ale někdy stojí za to podívat se i za první vrstvu. Za podrážděností nebo tichem může být člověk, který sám sobě moc nerozumí a stydí se to přiznat. Natož aby vyhledal pomoc – protože neví, co by řekl.
Já jsem to nakonec udělal, protože jsem cítil, že už fakt nemůžu dál. Že se mi ta pomyslná baterka brzy vybije a bude konec. Jako chlap, kterému navenek všechno funguje, jsem přitom měl pocit, že bych tyhle věci měl mít srovnané, protože se to očekává. Jenže právě tohle ‚měl bych‘ člověka umí dost semlít. A já o pomoc požádal za pět minut dvanáct.
Se šikovným terapeutem ve finále přijdete na to, že to, co vás teď tak drtí, ve vás s největší pravděpodobností někdo zasadil už v dětství. Holkám říkali, že mají být hodné a poslušné, klukům, že nemají brečet.“
shutterstock_2714361599.jpg
Díky bohu za osvětu
„Je skvělé, že se o duševním zdraví poslední roky mluví víc a teď konečně extra o tom mužském. Terapie přestává být synonymum ostudy a dá se toho víc vyřešit. Jen mám pocit, že muži do téhle debaty teprve dobíhají. Naštěstí se to mění, a tak věřím, že dnešní tátové už v tomhle nejsou jako ti naši a ti budoucí už tuplem nebudou,“ doufá Radek.
Vzkaz pro ženy, které mají muže
„Možná by bylo fajn, kdybych touhle formou mohl něco vzkázat ženám, které nechápou, proč se jejich drahá polovička chová, jak se chová. Tak tedy…
Ne každý muž, který vypadá silně, se tak opravdu cítí. Někdy je jen dobře naučený nedávat na sobě nic znát, protože za to byl dřív oceňovaný. Zároveň ale není vaše práce kohokoli zachraňovat. Za svoje duševní zdraví si musíme vzít odpovědnost hlavně my sami.
Můžete ale pomoct. Pomáhá bezpečný prostor. Žádný výslech, naléhání nebo ‚tak už mi konečně řekni, co ti je‘. Spíš obyčejné lidské ‚připadáš mi poslední dobou unavený, kdybys o tom chtěl mluvit, jsem tady, nemusíš na to být sám‘. Někdy muž potřebuje vědět, že nemusí hned podat dokonalé vysvětlení. A potřebuje cítit, že má podporu.“
Co říct závěrem?
„Dneska se učím, že být silný neznamená nic necítit. Znamená to spíš přiznat si, že něco cítím, i to nepříjemné, a nehrát divadlo na všechny kolem, jak jsem v pohodě. Emoce z nás nedělají padavky a dokázat je vyjádřit začíná být na mužích prý i přitažlivé,“ uzavírá svůj e-mail Radek. A my děkujeme za jeho otevřenost!
Myslíme si, že jeho vyprávění by mohlo pomoct spoustě mužů, kteří nevědí, kudy kam. Pomoz nám článek sdílet a taky se s námi poděl o svůj názor v diskuzi pod článkem!
Zdroj 1, autorský článek + výpověď čtenáře
