Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nás oslovila s prosbou o uveřejnění svého příběhu. Jméno bylo na její žádost redakčně pozměněno. Fotografie je ilustrační. (pozn. redakce)
Peklo od první třídy
„Když jsem byla ještě úplně malá, naši se rozvedli. Později jsem to vyhodnotila jako to nejlepší, co se mohlo stát. Sdílet domácnost se svým otcem? To bych nejspíš sáhla na život jemu nebo sobě,“ uvádí nás do děje čtenářka Katka.
„Každá malá holčička touží po tom, být tatínkovou princeznou. Mít tatínka, který se o ni stará, brání ji před padouchy, utěšuje, buduje její sebevědomí a pomáhá jí utvářet vztah k mužům, i když to samozřejmě do nějakého věku tak nevnímáme. Já jsem byla spíš takový špinavý hadr, o který si můj otec s chutí, umně a rád otíral boty.
On se po nějaké době od rozvodu znovu oženil. K tomu vyženil nevlastní dceru, která byla o pár let starší než já. Asi do první třídy jsem otce vídala jen ve společnosti jeho maminky, mojí babičky, která mě zbožňovala. Cítila jsem to, bylo to znát z každého jejího gesta vůči mně. To bylo ještě dobré…
Jenže babička byla těžce nemocná, a když jsem byla v první třídě, tak zemřela. Pak už jsem s otcem jezdila do Prahy, do bytu, kde žil se svou novou manželkou a vyženěnou dcerou. Začalo peklo. A opakovalo se každý třetí víkend déle, než by bylo vhodné.
Jak zadělat na komplexní trauma
Byla jsem v situaci, kterou jsem nechápala. První třída. Nový kolektiv, ve kterém jsem já byla jediná, kdo měl rozvedené rodiče. Všech dalších skoro třicet dětí doma mělo mamky a taťky a nikdo je neměl nijak problémové. V hlavě takto malého dítěte se rozjedou otázky, co je s ním špatně, že si nezaslouží mít doma kromě maminky i tatínka.
Začala jsem tedy jezdit k otcově nové rodině. Jeho vyženěná dcera ho nesnášela, takže to všemožnými naschvály dávala „sežrat“ mně. Té nenávisti vůči němu se nedivím, nebyl to dobrý člověk. A vybít si to na mladším dítěti byla jediná cesta, jak se s tím v jejím případě vypořádat. Jeho nová manželka mě vždycky nějak strpěla, ale cítila jsem se u nich jako přítěž, kterou by tam radši neměla.
Ve výsledku jsem byla neustále kritizovaná. Za to, jak se tvářím. Za to, jak se pohybuji. Za to, co si myslím a co říkám. Za to, co mám ráda. Všechno, absolutně všechno bylo špatně. Každá moje odpověď byla špatná. Ještě že jsem aspoň neměla nadváhu, protože to už by mě ty dvě asi fakt zničily. Jakkoli jsem třeba totiž ve škole vynikala, pro ně jsem byla pořád hloupá. A otec? Ten se mě nikdy nezastal. Nikdy. Proč by se taky doma dělal zle, že? Malá Katka snese všechno.
A k tomu jsem musela neustále bránit svoji mamku – na tu totiž nasazovali všichni tři, i ten náctiletý spratek. Občas chtěli vyprávět, co s mamkou děláme. Ona se mi celé dětství opravdu věnovala. Bez chyby nebyla, ale přivedla mě k mnoha sportům, ke hře na hudební nástroje a taky třeba ke slušnosti vůči lidem, což by se o mém otci nikdy říct nedalo. Byl to arogantní egomaniak s narcistními rysy chování.
Do takové atmosféry by se žádnému dítěti jezdit nechtělo. A já to od první třídy protrpěla až do té sedmé. Dodnes nechápu, kde se to tenkrát v té malé holčičce vzalo. Když mi bylo třináct a on pro mě jednou takhle v pátek zase přijel, chtěl si u nás dát na cestu kafe. A než ho dopil, všiml si, jak jsem otrávená.
Nato se zeptal, jestli s ním vůbec chci jet na víkend… A já konečně dokázala říct, že ne. Tenkrát práskl dveřmi a už jsem ho neviděla. Vlastně ano, viděla. U soudu kvůli výživnému, protože u nás doma se bohužel i přes veškerou mamky snahu obracela každá koruna.
Nejhorší v době, kdy jsem k němu musela jezdit, byly ty pátky, kdy mě měl vyzvednout. Pravidelně se každý třetí pátek z veselé (a možná až hyperaktivní) holčičky stávala tichá a zasmušilá hromádka neštěstí, která měla od rána stažený žaludek a skoro nevydala hlásku. Po příchodu ze školy jsem s nepříjemným napětím v těle čekala, až se rozdrnčí zvonek. A ty nervy, které jsem z toho měla, mám dodnes – pokaždé, když má přijít návštěva nebo třeba opravář či revize plynu. I když vím, že už se nemám čeho bát.
Roky opakující se traumatizující situace přerostly v komplexní posttrauma, ze kterého se léčím dodnes – beru antidepresiva a pravidelně docházím na terapie. Ještě pořád, už několik let.
Dalo se tomu zabránit? Možná. Mohla mamka udělat něco pro to, aby to na mě nemělo tak devastující následky? Snad. Jenže se bála. Protože můj otec byl vlivný člověk, všude měl známé a ona měla strach, aby o mně úplně nepřišla, kdyby si cokoli dovolila.
shutterstock_2695198993.jpg
…a taky mi chyběl tatínek
Chyběl mi ten tatínek, co mi utře slzy, pochopí mě, zastane se mě… Ne že mě bude stresovat v moři ujíždějícím lehátkem v hloubce, když jsem si svým plaváním ještě nebyla jistá, brečela a volala o pomoc, protože jsem cizím lidem věřila víc než jemu.
Ne že mě za slzy seřve na dvě doby („to na mě neplatí!“). Ne že mi ještě vynadá, když se do mě dá střevní chřipka – to mluvíme asi o osmiletém děvčátku. Ne že mi do budoucích vztahů s muži vštípí, že nejsem hodna jejich lásky, že si ji musím neustále zasluhovat a na oplátku mi musí stačit úplné minimum.
To mě ostatně přivedlo až na pokraj sil a k těžkým depresím – to, že mi vštípil pocit absolutní nedostatečnosti. S tím jsem vstupovala do vztahů, ve kterých jsem se absolutně vyčerpala. Chtít jenom maličko, vydávat ze sebe všechno. Špetka pozornosti jednou za tři dny? Jupí, ano! Nedej bože, aby mě partner za něco výjimečně pochválil, to jsem ho zbožňovala ještě i v ty dny, kdy zase mlčel a tahal mě za nos.
A když se ještě vrátím k pubertě… Maminka si už nikdy partnera nenašla. Snažila se, ale bohužel to nevycházelo. Až to jednoho dne vzdala. Vždycky jsem tedy žila jen s ní, dokud jsem nešla na vysokou. A ta otcovská osoba tam zatraceně chyběla. Bolí mě to dodnes.
Když říkám otcovská osoba, nemyslím tím konkrétně mého otce, se kterým už jsem nechtěla mít nic společného. Myslím tím muže, který by pro mě byl zdravou autoritou a zároveň tou správnou oporou v dospívání. Který by mi ukázal, jak se sebou nenechávat jednat.
Výživné jsem si musela vydupávat po soudech
Aby toho nebylo málo, chyběly nám doma peníze. Maminka měla dvě práce, na rozhazování jsme neměly, šetřila – to proto, abychom se každý rok mohly vydat na jednu krátkou letní a zimní dovolenou. Převážně v Česku. Zájezd do Itálie nebo kamkoli jinam k moři jsem na rozdíl od svých vrstevníků nikdy nezažila. Stejně jako penzion, hotel nebo cokoli podobného. Myslela jsem si, že si to nezasloužím. On byl samozřejmě každý rok u moře v luxusním hotelu a na horách jakbysmet.
Když se naši v osmdesátkách rozváděli, soud otci stanovil výživné. A toho „dobráka“ nikdy nenapadlo poslat víc, byť se poměry změnily. Platil tu samou částku skoro patnáct let. Čtete dobře. Maminka ho mockrát prosila, ale vždycky se odkázal na soudní rozhodnutí.
Tak nezbylo nic jiného než žádat o zvýšení alimentů u soudu. Jednou to podstoupila ona. Dvakrát já – nutno podotknout, že poprvé mě předseda vyzval, abych za další rok žádala znovu a i podruhé mi bylo (jinou předsedkyní) vyhověno.
Později ode mě chtěl dokonce vrátit výživné za rok, kdy si myslel, že už jsem pracovala. Jenže já ještě dodělávala školu. I takhle před soudem si dokázal uříznout ostudu. A ledacos to o něm vypovědělo.
Jasně, nevídali jsme se. Já s ním zkrátka ve třinácti letech přerušila kontakt a už jsem o něj nikdy nestála. Protože měl na mou psychiku přímo destruktivní vliv. Ale byla jsem jeho potomek a on měl vůči mně vyživovací povinnost.
Jako případné zadostiučinění jsem považovala dědictví, které jednoho dne přijde. Nikdy mě totiž – k mému překvapení – nevydědil.
Co mohl, to rozdal. Schválně
Jednoho dne mě kontaktoval notář ohledně vypořádání dědictví. Tak jsem zjistila, že můj otec už nežije. Zůstala jsem u něj sedět s otevřenou pusou, když jsem se dozvěděla, co zdědím. Symbolickou stokorunu. Proč zrovna stokorunu, netuším, a je mi to jedno.
Máme dědické právo a já jsem byla neopomenutelný dědic. Notář mi toho moc říct nemohl. Já jsem ale věděla, kde můj otec bydlel, podle obchodního rejstříku. Tak jsem se rozjela na danou adresu, protože to nebylo úplně daleko, abych zjistila, co se stalo. Věděla jsem totiž, že se na tuto adresu kdysi dávno nastěhoval ke své nové přítelkyni.
Konalo se další překvapení – ta dáma mě opravdu pozvala dál a uvařila mi čaj. A mluvila se mnou, věcně, bez emocí a s respektem jako k dospělé ženě. Byla i docela sympatická (tím spíš jsem nechápala, s kým to sakra takovou dobu žila).
Můj otec nikdy neuměl šetřit, takže jsem žádný balík nečekala, ale nějaké zadostiučinění přece jen ano. Abych těmi penězi třeba pomohla kamarádce v nouzi – shodou okolností v takové nouzi, ve které byla moje mamka během mého dětství.
Otcova přítelkyně mi řekla, že dům je její. Samozřejmě. On vlastnil auto a měl nějaké peníze. On opravdu měl nějaké peníze? pomyslela jsem si s ironickým úšklebkem. Jenže onemocněl a moc šancí na uzdravení neměl. A tak auto prodal a to málo peněz, co měl, věnoval útulkům pro zvířata v okolí. Bohulibé, to ano. Bylo to necelých sto tisíc korun.
Ona stokoruna bylo to jediné, co po něm zbylo. Žádné spoření, nic. Jen stokoruna. V posledních měsících se nechal živit partnerkou (to mě nepřekvapilo a nevěřím, že to bylo jen v posledních měsících). A tak byla splněna zákonná povinnost a dědictví bylo vypořádáno. Chtěl mě tím naštvat?
Jsem smířená
Je mi to vlastně jedno. Spíš se musím usmívat nad jeho ubohostí, když si tu situaci u notáře vybavím. Bylo mi v tu chvíli trapně za něj, ale opravdu neskutečně. Ale naštěstí snad už konečně naposledy,“ uzavírá Katka svoje smutné vyprávění.
Co si o takovém otci myslíš? A myslíš, že může případná finanční kompenzace oběti psychického násilí přinést zadostiučinění? Dej nám vědět v diskuzi pod článkem!
Autorský článek + výpověď čtenářky
