O to víc ji rozčiluje situace, kdy velké byty a rodinné domy obývá jeden člověk. „Možná mě za to lidé odsoudí, ale přijde mi zvláštní, že důchodce bydlí sám ve 4+1 a rodina se dvěma dětmi se mačká v 2+kk,“ napsala nám v e-mailu.
Článek byl zpracován na základě e-mailu čtenářky. Jméno bylo na její žádost redakčně pozměněno. Fotografie je ilustrační. (pozn. redakce)
Dítě chceme. Ale kam ho dáme?
Anička žije s partnerem v bytě 2+kk. Dokud byli dva, stačilo jim to. Teď přemýšlejí o dítěti a situaci vidí jinak. „Začnete řešit, kam dáte postýlku, později postel pro předškoláka a co uděláte, pokud budete chtít druhé dítě. Nechceme žádný luxus. Jen normální byt, kde by děti jednou měly svůj pokoj.“
Když se dívá na ceny větších bytů, ví, že na ně nikdy nenašetří. „Oba pracujeme a nevyděláváme úplně špatně. Přesto jsou ceny větších bytů mimo naše finanční možnosti.“
Jeden člověk v celém domě
Při hledání bydlení si začala všímat volných bytů ve svém okolí. „V ulici, kde žijí rodiče, stojí několik velkých rodinných domů, kde bydlí už jenom babička nebo dědeček. Děti jsou dávno pryč a pokoje prázdné. Přitom mladí sousedi v okolí řeší, že nemají dostatek prostoru pro založení rodiny.“
Podobné případy zná také z bytového domu, kde s partnerem aktuálně žije. „Jedna sousedka bydlí sama ve 4+1. O pár pater pod námi žije rodina se dvěma dětmi v malém 2+kk. Přijde mi to postavené na hlavu. V takové situaci se opravdu někdo diví, že mladí se do zakládání rodiny neženou?“
Proč potřebuje jeden člověk čtyři pokoje?
Anička zdůrazňuje, že v určitém věku by lidi měli začít přemýšlet, jestli opravdu velký byt nebo dům potřebují. „Myslím si, že by mělo být normální časem přemýšlet, jestli člověk ve stáří opravdu potřebuje obrovský byt nebo dům.“
Rozlehlá nemovitost zpravidla bývá pro hůře pohyblivého seniora zátěží. „Můj pětaosmdesátiletý děda si už sám v rodinném domku nezatopí, nezvládá zahradu a některé místnosti skoro nepoužívá. Musíme mu chodit zatápět, vařit, uklízet a vozit nákupy několikrát týdně. Přesto nechce o stěhování ani slyšet.“
„My jsme si museli taky pomoct sami!“
Nejvíc Aničku rozčiluje argument některých lidí, že mladí si musí pomoct, stejně jako si pomohli kdysi oni. „Jenže ceny nemovitostí a možnosti mladých jsou dnes někde úplně jinde. Člověk může normálně pracovat, šetřit, a stejně zjistí, že na větší byt, ne tak malý baráček, prostě nedosáhne.“
Za adekvátní řešení nepovažuje ani čekání na případné dědictví. „Co je mi platné, že možná v padesáti něco zdědím? Prostor pro naše dítě potřebuji teď.“
Důchodci by měli být ohleduplní
Anička si uvědomuje, že její názor může lidi pobouřit. Přesto na něm trvá. „Nikdo samozřejmě nemůže seniorovi přikázat, aby prodal vlastní větší dům nebo byt. Ale podle mě je tady ještě něco jako ohleduplnost a zdravý rozum.
Když je člověk sám ve čtyřpokojovém bytě, polovinu místností nepoužívá a péči o domácnost už stejně nezvládá bez pomoci rodiny, nevidím důvod, proč by nemohl začít uvažovat o skromnějším bydlení. Menší byt znamená méně uklízení, nižší náklady a často i jednodušší život.“
Zároveň ale připouští, že sami senioři problém s nedostupným bydlením mladých rozhodně nezpůsobili. „Neříkám, že nám mají babičky a dědečkové odevzdat svoje byty. Jen mi přijde škoda, kolik velkých nemovitostí zůstává prakticky nevyužitých, zatímco mladé rodiny nemají kde normálně žít,“ uzavírá v Anička.
Co si o názoru čtenářky myslíš ty? Měli by senioři ve velkých bytech a domech více uvažovat o stěhování do menšího?
Autorský text + e-mail čtenářky
