Partner odešel, rodina se od ní odvrátila a ona zůstala sama, bez peněz, bez bydlení a s novorozenou holčičkou. Nakonec udělala rozhodnutí, které ji bude do konce života budit ze spaní.
Svoji dceru dala do babyboxu. Svůj příběh nám poslala prostřednictvím e-mailu s jedinou prosbou – aby lidi přestali automaticky odsuzovat ženy, které se ocitnou v bezvýchodné životní situaci.
Článek byl zpracován na základě e-mailu čtenářky, která nás oslovila s prosbou o uveřejnění svého příběhu. Jméno bylo na její žádost redakčně pozměněno. Fotografie je ilustrační. (pozn. redakce).
Nikdy jsem si nemyslela, že se to může stát právě mně
„Když dnes čtu komentáře pod články o odložených dětech, bývá mi úzko. Lidé píší, že taková matka je zrůda, sobec nebo člověk bez srdce. Jenže málokdo ví, co se může odehrávat v životě ženy, která nakonec skončí s novorozencem u babyboxu.“
Jana říká, že ještě rok před porodem vedla úplně běžný život. Měla práci, partnera a společně plánovali budoucnost. „Pak jsem otěhotněla. Partner najednou začal tvrdit, že dítě nechce.
Nakonec odešel k jiné, se kterou měl poměr už za dobu našeho vztahu. A čekali rodinu, samozřejmě. Krátce nato jsem přišla i o práci. Nájem jsem přestávala zvládat platit a s rodiči jsem už několik let neměla žádný kontakt. Život se mi začal rozpadat pod rukama.“
Každý den jsem si říkala, že to nějak zvládnu
Po porodu se podle svých slov snažila bojovat. „Obcházela jsem úřady, azylové domy, hledala pomoc, přespávala u známých. Jenže s novorozencem je všechno mnohem složitější. Peníze mizely rychleji, než přicházely. Byla jsem vyčerpaná, nevyspalá a psychicky na dně. Dívala jsem se na maličkou Rozárku a říkala si, že si zaslouží mnohem lepší život, než jí dokážu nabídnout já.“
Rozhodnutí, které mě bude bolet celý život
O babyboxu začala přemýšlet až ve chvíli, kdy měla pocit, že už žádná jiná cesta neexistuje. „Nebylo to impulzivní rozhodnutí. Předcházely mu týdny beznaděje. Každý večer jsem brečela a prosila sama sebe, ať ještě vydržím. Jenže já už opravdu neměla kam jít. Na začátku prosince mě pro neplacení nájmu vyhodili z bytu. Skončila jsem na ulici. V mrazech, hladová a s půlroční dcerou v náruči.
V tu chvíli jsem se rozhodla. „Celou cestu jsem ji držela v náruči a pořád si opakovala, že se musím otočit a vrátit se domů. Jenže žádný domov už jsem vlastně neměla.“
Když ji položila do vyhřívaného lůžka babyboxu a zazvonila, měla pocit, že se jí srdce proměnilo v kámen a spadlo někam hluboko do útrob prázdného břicha. „Utíkala jsem pryč a každým krokem jsem měla chuť se vrátit. Nikdy v životě jsem nezažila větší bolest.
shutterstock_2623380433.jpg
Kéž by lidé méně soudili
Skončila jsem na ubytovně. Na živobytí si vydělávám tím nejstarším řemeslem. Zklamala jsem jako žena, matka i dcera. Nikdy si to nepřestanu vyčítat. Neexistuje den, kdy bych na svou dceru nemyslela. Pořád přemýšlím, jestli je zdravá, jestli je šťastná a jestli vyrůstá v rodině, která ji miluje.“
Na závěr chce Jana vzkázat našim čtenářkám jediné. „Než napíšete, že žena, která odloží dítě do babyboxu, je monstrum, zkuste se na chvíli zamyslet. Neznáte její příběh. Nevíte, čím vším si prošla ani kolik nocí probrečela.
Nikomu nepřeju, aby se někdy dostal do podobné situace. Já s tím budu žít celý život. Jen doufám, že moje dcera jednou pochopí, že to nebylo proto, že bych ji nemilovala. Bylo to proto, že jsem jí chtěla dát šanci na lepší život, než jaký jsem jí tehdy mohla nabídnout,“ uzavírá svoje vyprávění Jana.
Co si o Janině příběhu myslíš? Může být babybox v krajní životní situaci správným řešením, nebo vždycky existuje jiná cesta? Poděl se s námi o svůj názor v diskuzi pod článkem!
Autorský článek + výpověď čtenářky
