Už skoro dvacet let pracuju v online marketingu, což je jedna z těch nejdotčenějších oblastí, které umělá inteligence mele a jednoho dne je semele. Juniorské pozice přestávají existovat, protože rutinní a jednoduché úkoly, na kterých se dřív začátečníci učili, už dneska dělá AI. Levněji. Tohle slovo si zapamatujte.
Juniorské pozice (ale nejen ony) mizí nejen v online marketingu, ale i v administrativě, na zákaznických podporách, v oblasti účetnictví a finančních analytik, ohrožení jsou třeba i právní asistenti… A každým dnem přibývá úkolů, které za lidi řeší AI.
V opačném případě si firmy radši budou najímat juniory, kterým nemusí moc platit a které si vycvičí do dalších let. Takže pro změnu ostrouhají medioři a senioři, kteří na sobě roky dřeli, aby byli ve svém oboru skvělí (a měli se dobře).
Kdybych se teď měla rozhodovat, co půjdu studovat, byla bych absolutně bezradná a propadala nihilismu, protože za pět let může být zbytečné i to, co budu pracně studovat. Pokud tedy nepůjdu na medicínu a nebudu pak na ambulanci ošetřovat kuří oka.
A naopak opravdu nepokrytě závidím všem, kteří se chystají odejít do důchodů (a ideálně jejich důchod bude za něco stát – ano, jsou tací). Vlastně jim to závidím nejen kvůli tomu, že se nebudou muset strachovat o práci, ale i kvůli tomu, že pravděpodobně nestráví v tomhle hnusném generickém prostředí, které už nás začíná obklopovat, tolik času, co my „mladší“ (rozuměj – my, kteří máme něco za sebou, ale do důchodu ještě daleko).
AI nám bere práci. Být OSVČ je čím dál náročnější
Zaměstnanci nebo ti, kdo jsou placeni od projektu, můžou být za AI rádi. Kdybychom si všichni mohli odsedět 8,5 hodiny v kanceláři, z toho odpracovat polovinu, protože zbytek zařídí umělá inteligence, byla by to pohoda. Ale takhle náš pracovní trh nevypadá.
Zrovna v online marketingu už je to teď hodně složité. Dřív platilo, že čím víc zkušeností jste měli, tím vyšší odměnu jste mohli chtít a pravděpodobně jste se jí dočkali. Kdo by to byl řekl, že po dvaceti letech v oboru budete muset jít s cenou dolů, a to až tak, že se stěží zaplatíte zálohy, nájem, jídlo a naftu, abyste občas mohli zajet například za rodiči.
Až tak, že se závratným tempem blížíte k odměně, kterou jste dostávali ve svých začátcích (a že tehdy měly peníze jinou hodnotu), kdy jste skoro ani nevěděli, co pro klienta děláte.
A mimochodem – odvody na sociální a zdravotní pojištění tohle samozřejmě reflektovat nebudou. Náklady se zvyšují, naše odměny se snižují.
V oblastech, které jsou už roky přesycené, protože „jsou cool“, to začíná být peklo. Tam, kde člověk pro klienta odpracoval čtyři hodiny a dostal je zaplacené, si najednou firma postaví AI agenta a lidský mozek potřebuje už jen na kontrolu výstupu. A protože to je míň práce (nebo se to aspoň tvrdí, ehm), ze čtyř domluvených hodin je jedna. Respektive klidně můžete úkol dělat čtyři hodiny, ale zaplacenou dostanete jednu.
Práce, kterou dělali tři specialisti (řekněme pro ilustraci textař, správce sociálních sítí a grafik), teď spadne na jednoho člověka, aby měl možnost odpracovat si dostatek hodin. Kdo neumí všechny tři činnosti, jde z kola ven, i kdyby tu jednu dělal nejlíp na světě. Degradace lidského potenciálu v přímém přenosu.
A když je to tak u většiny, nebo dokonce u všech klientů, už je to vážně průšvih. Když nemáte známé, kteří vám můžou a chtějí pomoct, už jste napůl profesně mrtví.
Když všude vidím ty šílené generické „plakátky“ a pozvánky na akce, už se mi zvedá žaludek a je mi líto grafiků na volné noze. Protože lidi nemají vkus. Chtějí ušetřit. To, že taková prezentace čehokoli je naprosto tristní, je jim jedno.
A stejně tak je to s texty, jakož i s příspěvky na sociálních sítích. Z většiny umělá inteligence přímo stříká, je to odporné… Ale lidem je to fuk.
„To je paráda, co všechno za tebe AI udělá, ne?“ řekl mi nedávno „kolega“ z oboru, který nad každým zdokonalením AI modelů výská nadšením. „Jo… mojí práci to vzalo veškerou podstatu, to nejcennější, to nejhodnotnější. Tolik toho za mě dělá.“ Jinou odpověď nemám.
Udělej pro nás tohle a my tě za to vyrazíme
I vůči zaměstnancům už jsou firmy dneska poměrně drsné. Můj kamarád z gymplu je takový král AI. Fakt se v tom všem vyzná. Najala si ho zahraniční firma, která ho nějakou dobu královsky platila za vývoj čehosi. Tak to na přání udělal. Firmě se to líbilo. Poplácali ho po rameni a vzápětí přišel o práci, protože to, co dělal, za něj začal dělat výsledek jeho činnosti, kterou ve firmě odvedl. Vítejte v realitě.
Nejde jen o AI, ale o automatizaci obecně
Umělá inteligence je jedna věc. Druhá věc je robotizace a automatizace. Známý mi nadšeně vyprávěl, jak už ve firmě potřebují skladníka jen na pár hodin v měsíci, protože mají bezva robota. Takže i skladníci přicházejí o práci. Aha…
Firmy jsou šťastné z toho, že robot nebývá nemocný, nepotřebuje dovolenou, nechodí kouřit, nechce zvyšovat mzdu, půjde do práce i o víkendu a o Vánocích… Ale jinak pohoda, nebere to lidem práci. Mrk mrk.
shutterstock_2426076073.jpg
Že máme dělat jinou práci? A kde ji všichni vezmeme?
Lidi nás v internetových diskuzích (úžasný to fenomén) často posílají „makat rukama“ nebo „dělat pořádnou práci“. Když tedy pominu, že bych odešla z oboru a od činnosti, kterou miluju a doufala jsem, že se s ní budu živit do konce života, tak kam půjdu?
Protože to nejsem já jediná, kdo vliv AI cítí. Jsou nás stovky. Budou nás tisíce. Ještě tu práci máme, ale další klient se rozhodne svěřit svůj byznys umělé inteligenci a už neutáhneme ani ty nezbytné náklady (a že se člověk naučí sakra rychle šetřit).
Tak začneme shánět jinou práci. Já už tu svou třeba vyhlédnutou mám. Snad ji nenahradí nějaký automat, než ji opravdu budu muset začít dělat. Nechci, ale budu muset. A jak jsem řekla – jsou nás takových stovky, budou nás tisíce. Bude málo práce a hodně zájemců o ni. Umíte si představit, co z toho vyplyne?
Firmy se se zaměstnanci nebudou „mazlit“ a pracovní podmínky budou naprosto tristní. Nelíbí se ti tady? Na tvoje místo čeká třicet dalších lidí, tak mlč, případně tamhle jsou dveře. Přehnané? Nikoli. Realita budoucích let. A je úplně jedno, že už tak budeme dělat na svoje dřívější poměry podřadnou práci.
Nakonec tedy budeme pracovat na pozicích, na kterých se budeme trápit, jenom abychom dostali nějakou tu almužnu. Budeme rádi, když se dožijeme další výplaty, šetřit nebudeme mít z čeho, zruinuje a do potíží nás dostane rozbitá lednička… Ale hlavně že je lidstvo tak vyspělé, že má umělou inteligenci. Gratulace.
Další věcí je, že dneska už nemáte takovou šanci udělat dojem na potenciálního zaměstnavatele. Na váš první e-mail odpoví bot, AI podle životopisu vyhodnotí, že se na pozici nehodíte a jste z kola venku. Přitom to, co teď neumíte, byste se dost možná naučili, využili byste své jiné dovednosti ke zlepšení prostředí a perfektně byste zapadli do kolektivu. Ale ne. Firmy ušetří. Celý náborový proces budou dělat levněji – o to přece jde.
Jak si pod sebou firmy podřezávají větve
A tady přichází kámen úrazu pro firmy (konečně, chtělo by se říct), které si teď sice pochvalují, jak nemusí platit juniory, ale… Kde za pár let vezmou mediory a seniory? To je tak do očí bijící otázka, že ji nemůžu nepoložit.
Možná spoléhají na to, že AI se postupně propracuje na úroveň zkušenějších pracovníků a nahradí i je. A jsme zase u toho, jak nám „AI nebere práci“. Au.
Do důchodu budeme odcházet později. Co tady budeme dělat?
V návaznosti na to můžeme začít řešit i to, co tady budeme dělat celé ty roky? Práce bude stále ubývat. Tři pozice zastane jeden člověk – a nejen v online prostředí. Ale navzdory tomu se stále zvyšuje věk odchodu do důchodu. Není jednodušší otázky než „co tady budeme dělat?“. Reálně – co budeme dělat? Ne se sebou, ne s tím, že nebudeme mít dost peněz na základní potřeby. Ale co bude tou náplní práce?
Říká se, že AI některé pracovní pozice nahradí, ale zase dá vzniknout jiným. Je někdo schopen konkrétně vysvětlit, jaké pracovní pozice to budou a jak vyřeší to nejpalčivější? Tedy kolik z nás nebude mít práci, když jí bude čím dál víc zastávat AI? A kolik z nás bude třít bídu s nouzí? To bude sebev*ažd… Protože co ve finále se svou existencí?
shutterstock_2755052389.jpg
Dotkne se to i profesí, které to nečekají
„No, mně se to naštěstí snad netýká,“ pousmála se moje kadeřnice, když jsem k ní po dvou měsících „zabloudila“. Dřív jsem u ní seděla jednou za měsíc, ale poměry se mění. A tak jsem neváhala vyvést ji z omylu, aby se připravila na horší časy.
„Týká, Danuško. Když lidi nebudou mít peníze, jako první škrtnou zbytné věci – kadeřnici, kosmetiku, manikúru, pedikúru, masáže… To, co jsi ze mě měla za měsíc, máš teď už jen ob měsíc. A když nás bude přibývat, dotkne se tě to taky. Citelně.“ Zůstala na mě koukat s otevřenou pusou. Jestli si někdo myslí, že je se svou profesí „v bezpečí“, tak fakt není.
Stejně tak se dneska říká, že nejcennější budou řemeslníci. Že takový šikovný truhlář se neztratí. Akorát že vůbec. Protože když budu mít málo peněz a budu potřebovat novou židli, abych doma neseděla na zemi, zamířím do řetězce, ne k truhláři. A zase to nebudu jen já. Budou nás tisíce. Dobře. Možná ke všem těm „rukama pracujícím“ bude chodit elita. Ti šťastnější, kteří se na vlně AI dokážou svézt.
Já vám nevím… Mně už se tenhle svět prostě nelíbí.
Co si myslíš o nahrazování lidí umělou inteligencí a roboty? Dej nám vědět v diskuzi pod článkem!
Autor článku: Markéta Jánská
