Někteří lidi se pohádají a za hodinu už úplně v klidu upíjejí kafe. Druhý den si na nějaký spor ani nevzpomenou. Jiní zase dokážou kvůli jedinému nepříjemnému rozhovoru spát pěkně nevalně i několik nocí. Samo pomyšlení na konfrontaci jim bohatě stačí a ten nekonečný kolotoč scénářů v hlavě nebere konce.
Co když se druhý urazí? Co když mě přestane mít rád? Co když to celé dopadne mnohem hůř, než si teď umím představit? Co když budu za tu zlou? Co když druhého konfrontací raním? Co když ho ztratím? Co když se ho tím dotknu? Co když si bude myslet, že už ho nemám ráda? A tak dál a ještě dál. Paleta (ne)zbytečných otázek se stává nevyčerpatelnou a žaludek se pomalu, ale jistě scvrkává na rozinku.
Dobrá zpráva je, že strach z konfliktů je přitom mnohem běžnější, než by se mohlo zdát. Jen se o něm příliš nemluví. Na rozdíl od výbušných povah a rychlého afektu totiž není tolik vidět. Vtip je v tom, že lidi, kteří se konfliktům vyhýbají, zpravidla nepůsobí problémově. Naopak. Často bývají označováni za milé, nekonfliktní, empatické nebo obětavé.
Jenže za touhle nálepkou se mnohdy skrývá spíš únava, frustrace a pocit, že ostatní překračují hranice, aniž by si toho vůbec všimli. Takový krotký člověk konfrontaci ze strachu raději spolkne, než by se měl ozvat. Proto tyhle beránky považujeme za nekonfliktní. To ale neznamená, že bychom jejich netušené hranice měli opakovaně neurvale překračovat.
Možná ses někdy i ty přistihla, že říkáš ano ve chvíli, kdy chceš říct ne. Možná jsi několikrát mlčela jen proto, abys zachovala situaci klidnou. A možná sis dokonce namluvila, že některé věci nemá cenu řešit. Jenže nevyřčené emoce v nás zůstávají. Ty nikam nezmizí, jak si snažíme namluvit. Je to přesně naopak. Počkají si na vhodnou příležitost a pak se v plné parádě vrátí. A vší silou udeří!
Proč se konfliktů bojíme?
Naše reakce na konflikty nevznikají jen tak z ničeho nic. Každý si s sebou do dospělosti určitý vztah ke sporům, hádkám a nesouhlasu nese už z dětství. Velkou roli tedy zcela pochopitelně hraje prostředí, ve kterém vyrůstal.
Pokud bylo doma běžné křičet, urážet se nebo po hádce několik dní nemluvit, není divu, že si člověk spojí konflikt s něčím nepříjemným a ohrožujícím. Dětská mysl si velmi rychle vytvoří jednoduchou rovnici, ve které konflikt znamená bolest. A tuhle představu si pak často nese i do dospělých vztahů.
Své udělaly i společenské představy. Hlavně dívky ještě stále bývají od malička vedeny k tomu, aby byly hodné, vstřícné a nekazily atmosféru, nedělaly scény a nepřeháněly. Ruku na srdce. Za to, že si dítě zdravě nastavilo hranice, ho přece pochválí jen málokdo. Mnohem častěji slyší pochvalu za to, že bylo poslušné. Že teď a teď bylo hodné. Není proto žádným překvapením, že mnoho dospělých žen vnímá nesouhlas téměř jako osobní selhání. Radši si ukousnou ruku, než aby někoho a něco jasně a sebevědomě odmítly.
Každý prožívá konflikt jinak
Zatímco pro jednoho člověka představuje konflikt běžnou součást komunikace, pro druhého může být vyloženě stresující událostí. A právě někde tady mezi vším a ničím vzniká ta ohromná spousta nedorozumění. I ty možná znáš někoho, kdo bez problémů řekne svůj názor, ozve se při nespravedlnosti a vůbec se nebojí otevřít jakékoliv nepříjemné téma tím svým asertivním způsobem.
Takový člověk nemusí být nutně odvážnější než ty. Jen zkrátka konflikt nevnímá jako hrozbu. Bere ho jako nástroj, díky kterému se věci vyjasní. To je ten rozdíl. Takový člověk je pánem situace, byť nepříjemné, ale ve výsledku efektivní. Kdežto člověk, který má z konfliktů paniku, je situací smýkán.
Na tom opačném konci tedy stojí ti, kteří každou neshodu analyzují do posledního detailu. Pro jistotu už dlouho před rozhovorem přemýšlejí nad všemi cestami, kterými se konfrontace může ubírat, a po jeho skončení si v hlavě samozřejmě přehrávají každičkou větu.
Často se bojí, že někoho zranili, působili nepříjemně nebo udělali chybu. Tohle všechno nedělají schválně. Vůbec ne proto, že by byli slabí a bojácní. Holt jen mají mnohem citlivější radar na mezilidské vztahy i své vlastní nitro.
Jak tedy lze vytušit, porovnávat se s ostatními není dobré ani trochu. Každý jsme z úplně jiného těsta a každého formovalo jiné prostředí. Porovnáme proto neporovnatelné, když se bičujeme za to, že Věrka si vždycky s grácií řekne to svoje a my zase stály jako solný sloup. To, co jednomu připadá jako drobná výměna názorů, může druhý prožívat jako velmi náročnou situaci a je to tak úplně v pořádku. To není žádná vada.
shutterstock_2485847881.jpg
Co o nás strach z konfliktů vypovídá?
Spousta lidí si myslí, že vyhýbání se konfliktům je důkazem laskavosti. Ve skutečnosti ale bývá situace složitější a spletenější. Strach z konfliktů často souvisí s tím, jakou hodnotu přikládáme sami sobě. To je to gró, které nás většinou na první dobrou nenapadne.
Pokud máš hluboko v sobě například zakořeněný pocit, že by tě ostatní měli mít rádi za každou cenu, začneš se přizpůsobovat. Pořád a za všech okolností. Budeš opatrně volit slova, ustupovat, kličkovat, souhlasit s tím, co neschvaluješ, a věci, které ti bytostně vadí, budeš přehlížet. Jenže časem bohužel s největší pravděpodobností zjistíš, že se ve vztazích hodně (až úplně) ztrácíš.
Zajímavé je, že lidi, kteří se konfliktů bojí, bývají ale zároveň velmi empatičtí. Umějí se vcítit do druhých, přemýšlejí nad jejich pocity a snaží se nikomu neublížit. To je přece krásná a vzácná vlastnost. Sama o sobě vůbec není ke škodě. Naopak. Je ku prospěchu všem. Taková vlastnost kultivuje nejen jejího majitele, ale i celé jeho okolí.
Problém ale nastává ve chvíli, kdy stejnou ohleduplnost tihle lidi nevěnují sami sobě. Neustálé ustupování totiž není obětavost. Je to signál, že vlastní potřeby odsouváš na vedlejší kolej a sebe si moc nevážíš. Tak jak si tě pak mají vážit ostatní?
Jak s tím pracovat?
Relativně dobrou zprávou je, že ze dne na den se umění zvládnout konflikt nenaučil nikdo, ale časem ledaskdo. A vůbec to není o tom, začít vyhrávat slovní souboje nebo se proměnit v člověka, který se hádá při každé příležitosti. To už jsme zase u štěkání a primitivního chování. To ovšem nemá se zdravým postojem k sobě a ke konfliktům nic společného. To je prachobyčejné buranství. Cílem tak není stát se konfliktní. Cílem je přestat se konfliktů bát.
Pomáhá třeba začít u malých situací. Nic životního a velkého by to do začátku být asi ani nemělo. Pravděpodobně bychom selhali a pak si to vyčítali. Malá situace je například to, když ti nevyhovuje termín schůzky. Když dostaneš v restauraci jiné jídlo. Když po tobě někdo chce něco a ty zrovna nemáš kapacitu nebo náladu.
V těchhle drobných okamžicích si buduješ schopnost vyjádřit svůj názor bez pocitu viny. Vyzkoušej to někdy. Co nejhoršího se ti vlastně může stát? Reálně samozřejmě nic a strachy máme jen ve svých hlavách.
Důležité je taky uvědomit si ještě jednu veledůležitou věc. Nesouhlas neznamená útok! Můžeš mít jiný názor než druhý člověk, a přesto ho respektovat. Můžeš odmítnout prosbu, a přitom stále být laskavá. Můžeš nastavit hranici, aniž bys byla sobecká.
Nesouhlas totiž není neurvalý projev nesympatií. Neposíláš člověka k šípku s tím, že lituješ dne, kdy jste se poznali. Nejsi zlá, když kohokoliv nebo cokoliv odmítneš. Je ale potřeba si to připustit. Čím častěji si to připustit dovolíš, tím míň děsivě budou konflikty působit.
Strach z konfliktů má řešení
Jak už to tak bývá, nejlepším nástrojem je vždycky a pro všechno prevence. Tady jsme ale na tenkém ledě a člověk s tendencemi k mazání vlastních hranic si prevenci může vyložit jako mlčení. Možná tě to překvapí, ale nejlepším způsobem, jak předcházet velkým konfliktům, rozhodně není mlčet. Nejefektivnější je mluvit, přičemž to ale musí být včas.
Zkusme to optikou vztahů. Spousta vztahových problémů nevzniká kvůli jedné velké hádce. Vzniká kvůli desítkám drobných věcí, které nahlas nikdy vysloveny nebyly. Člověk si tu něco nechá pro sebe, tady řekne jen půl, tady téma ani nenačne. Pak znovu a ještě jednou. A najednou se přistihne, že ho rozčiluje i úplná maličkost.
Druhý je v tom v tu chvíli trochu nevině, jenže bohužel. Lavina už se strhla a efekt sněhové koule je nevyhnutelný. Otevřená komunikace tedy funguje jako pravidelný úklid. Když průběžně řešíš drobnosti, obrovský nepořádek, který bude později těžké zvládnout, ani nevznikne. Neznamená to, že se musíš pitvat do detailů s každou hloupostí, to vůbec ne. Znamená to nebát se říct, co cítíš, dokud je ještě prostor něco změnit. A ten prostor, věř, nebo ne, tam vždycky nejdřív nějaký je.
Právě tady asi leží největší paradox konfliktů. Většina lidí se jim vyhýbá ze strachu, že o nějaký vztah nebo člověka přijdou. Ve skutečnosti ale dobře zvládnutý konflikt vztah spíš posílí. Protože druhá strana konečně jasně ví, co potřebuješ, co tě trápí a kde jsou tvoje hranice. A bez toho se zdravé vztahy budují mimořádně těžce.
A jak jsi na tom s konflikty ty? Vládneš ty jim, nebo ony vládnou tobě? Dej nám vědět v diskuzi pod článkem!
Autorka článku: Bára Klímová
Použité zdroje:
- pvsps.cz/data/2020/10/12/11/stokingerova_lucie.pdf
- edu.ceskatelevize.cz/pracovni-listy?predmet=komunikace-a-socializace
- gottman.com/blog/overcoming-the-fear-of-confrontation-in-relationships
- talktoangel.com/blog/fear-of-conflict-and-relationship-dysfunction
- msn.com/en-us/lifestyle/relationships/5-things-emotionally-mature-couples-fear-doing-and-refuse-to-let-anxiety-push-them-into/ar-AA25cBlk
