Někdy stačí špatně zvolený úhel, nevhodné světlo, přílišný zoom nebo třeba jen zapomenutá špinavá čočka a záběr, který mohl být vskutku povedený, je rázem jasným adeptem pro složku Koš. O tom, proč jsme ne pokaždé přímými viníky a co všechno hraje proti nám, když chceme parádní fotku, jsme si povídaly s odbornicí na slovo vzatou. Martina Spáčilová z Kunína je hojně navštěvovanou fotografkou a její argumenty jsou neprůstřelné, logické a cenné.
Fotografování dneska máme všichni doslova v kapse. Mobil vytáhneme při dovolené, na rodinné oslavě, s kamarádkami i při obyčejné procházce. Jenže i když jsou dnešní telefony vybavené fotoaparáty, o kterých se nám před několika lety ani nesnilo, dobrá technika sama o sobě ještě neznamená povedenou fotku.
Dost záleží taky na tom, jak veškeré ty dostupné vymoženosti použijeme. Zeptaly jsme se proto zkušené fotografky, jakých chyb bychom se při focení měli všichni vyvarovat a co můžeme udělat pro to, abychom na fotografiích vypadali přirozeněji. Některé její rady tě překvapí, u jiných si zase budeš klást otázku, proč tě to nenapadlo už dřív.
Chyby, o kterých se neví
Aby bylo jasno hned od začátku, musíme si samozřejmě posvítit na to, co nás všechny zajímá nejčastěji. Kde jen děláme chybu, když se fotíme? Proč výsledek většinou nevypadá tak, jak jsme zamýšleli? Martina Spáčilová, která je klienty velmi oblíbená, má jasno.
„Já myslím, že dnešním největším trendem, a ne vždy šťastným, je focení, nejen mobilem, výhradně na výšku. Ano, sociální sítě si to žádají, fotografie na výšku se pohodlněji pořizují a mnohdy nám připadají hezčí. Ale zkuste si někdy daný záběr vyfotit i na šířku. Fotka tak dostane zcela jiný rozměr, a to doslova.
Dále bych určitě zmínila zoom, který je mnohdy zbytečný, vznikají nekvalitní fotky, a přitom si často stačí jen popojít o pár kroků dopředu. V neposlední řadě nám krásný záběr může pokazit špinavá čočka, což je chyba, které si nemusíme všimnout při samotném focení, ale jakmile otevřeme galerii nebo fotky přetáhneme do počítače, budeme nemile překvapeni. To je mimo jiné první věc, co udělám, jakmile vytáhnu foťák z brašny. Čistím, čistím a čistím.
Jako největší prohřešek bych ale viděla práci se světlem, o kterém se ještě budeme bavit. I když dnešní mobily už velice dobře zvládají různá osvětlení, ať už ostré slunce, nebo umělá koncertní světla, je dobré ho mít pod kontrolou. Určitě bych dále zmínila i přílišné úpravy fotografií a umělé filtry, které mohou fotografii výrazně odlišit od originálu. Čím více úprav, tím méně kvalitní fotka může vzniknout.“
Půvabná tmavovláska nás s paletou chyb seznamuje ještě blíže a poukazuje taky na pózy a výrazy. Těm, pravda, taky většinou nepřikládáme nějaký valný význam. A přitom bychom rozhodně měli.
„Tady jsem si vzpomněla na jednu pózu, i když velmi hezkou, ale musí se dobře provést. A sice, póza vleže, kdy se fotí pouze portrét. Taková malá fintička je lehce podložit hlavu, aby nebyla brada příliš propadlá. Zbytečně to přidává kila a zvýrazní, co nemá.
Pak jsou to pózy spíše individuální, u žen to třeba může být méně oblíbená ‚fotící strana‘ obličeje, tatínci se naopak raději fotí více v pohybu než vsedě a stoje. A výrazy, které působí nepřirozeně a nelichotivě? Rozhodně ty, které běžně neděláme a ani bychom nedělali, když bychom se s někým osobně setkali a bavili se face to face. Nevypadá dobře ani příliš křečovitý úsměv typu ‚sýr‘. Určitě je fajn tvářit se co možná nejpřirozeněji. Často méně znamená více.“
Posledním bodem okruhu chyb, nad kterým nás taky ne vždy napadne přemýšlet, je oblečení. Paradoxně. Denně řešíme, co na sebe, jak se obléknout tam a tam, ale u focení to příliš neřešíme. Což je chyba, kterou fotografka Martina potvrzuje: „Co zničí fotku v souvislosti s oblečením? Zcela určitě jsou to trička s různými nápisy, logy nebo velmi výrazné až reflexní barvy oblečení. Těm bych se doporučila vždy vyhnout a naopak volit jemné tóny přírodních barev a samozřejmě bílou. Tou nikdy nic nepokazíte.“
Hra světla
Světlo, stín, denní doba, čas. To všechno jsou nekonečně skloňované termíny, jde-li o fotografie a focení jako takové. A přesto je zpupně stále bereme na lehkou váhu a tvrdohlavě si jedeme ve svých kolejích. Jenže pak se není čemu divit, když s výsledkem nejsme spokojení. Fotografka lidštinou, pragmaticky a vlídným tónem vysvětluje, proč je i tohle zcela špatně.
„Světlo je královna focení a určuje toho ve fotografii mnoho. Já mám ráda přirozené denní světlo, které ale bývá mnohdy ošemetné. Stejné místo focené v různé denní časy vykouzlí úplně odlišné fotografie. Nedostatek světla způsobí, že jsou objekty neostré nebo má fotka mnoho šumu, což je nežádoucí. Naopak při velkém osvětlení mohou vznikat tzv. přepaly, což nastane například při poledním slunci.
Krásné odstíny lze vyfotit při tzv. zlaté hodince, kdy nám pomalu sluníčko začíná zapadat, a pro ty, kteří jsou ranní ptáčata, je tady tzv. modrá hodinka, kdy nám svítá. Ne vždy se vyplatí fotit v protisvětle a chce to určité zkušenosti. Nicméně když jsme například na dovolené, světlo asi úplně řešit nebudeme, neboť u dané památky přece nechceme strávit půl dne.
O světle by se dalo psát opravdu hodně a i zkušeného fotografa může zmást. Naštěstí dnes i mobilní fotoaparáty umí při zhoršených světelných podmínkách vytvořit hezký snímek. Ještě bych si dala pozor na stíny, které by na fotce vypadaly opravdu nelichotivě.“
shutterstock_2459280901.jpg
Přidává fotoaparát kila?
To je pomocná myšlenka, když se chceme za něco schovat ve chvíli, kdy ani s padesátou fotkou nejsme spokojení. Ne vždycky je ale všechno tak, jak se traduje. Ať chceme, nebo ne, Martina Spáčilová bez skrupulí zasazuje tuhle věčnou problematiku do jasného kontextu.
„Spíše než úhly bych to nazvala ohniskovou vzdáleností, ve které je snímek pořízen. A ano, mohou zde vznikat určité deformace, například plnější obličej, příliš dlouhé nohy nebo větší nos. Pokud tedy budeme fotit s krátkou ohniskovou vzdáleností (to jsou širokoúhlé objektivy) a budeme fotit příliš zblízka, je pravděpodobné, že osoba na fotografii, bude vypadat trochu objemněji, než ve skutečnosti je. Proto je vhodné zvolit spíše střední (portrétní objektivy) až delší ohniskovou vzdálenost, případně si od foceného objektu pár kroků odstoupit.
U úhlu, jak fotoaparát nebo mobil nasměrujeme, je důležité nepořizovat snímek zespod, to také může opticky kila přidat, postava působí nesouměrně a podobně. Nejlepší je držet kameru v úrovni očí, hrudi, případně lehce nad.“
Nikdy nevypadám dobře
Známe je všichni. Smrtelníky, kteří s fotkou nebudou spokojeni nikdy. A to opravdu ani ve chvíli, kdy jsou konkurencí Angelině Jolie, a přesto znovu protáčejí oči s tím, že ani tahle fotka není použitelná.
Dobrá zpráva je, že i pro tyto přehnané kritiky má fotografka Martina kapesní rady a tipy, které se dají využít hned. Je to sice malinko práce s myšlením, ale povzbuzení si ve slovech odbornice najde rozhodně každý.
„Osobně, když fotím například rodiny s dětmi, se snažím fotit i momentky. Klient je soustředěný na něco jiného, než je můj fotoaparát a vypadá tak přirozeně, žádná křečovitá póza. A také se snažím s lidmi komunikovat o různých věcech a tématech, abych trošku od focení odvedla pozornost, často se na focení smějeme a poté jsou i výsledné fotografie uvolněné.
V neposlední řadě je také fajn podařený snímek lidem ukázat a povzbudit je, že tato fotka se zrovna náramně povedla. To jim dodá sebevědomí.“
Dobrá rada nad zlato
Ano, bude to znít jako to nejklišovatější klišé, ale fotky nelžou. Dokud se zkrátka člověk nebude cítit dobře celkově, ani fotka nebude zrovna tím nejlíbivějším exponátem do alba. Jako tečku, a nutno podotknout, že velice efektivní a zlatem ceněnou, přidává Martina Spáčilová radu, jak na to, aby focení jakékoli povahy dopadlo aspoň jakž takž podle našich představ.
„Sama dobře vím, že se cítím fajn a uvolněně, pokud jsem spokojená sama se sebou, když jsem zvolila své oblíbené oblečení, jsem hezky upravená a dané místo k vytvoření hezké fotografie mi sedne. Proto se i předem domlouvám s klienty, zda mají nějaké takové své místo, anebo mají alespoň představu, kde se cítí dobře. Pro někoho je to louka, pro jiného uličky města.
Vždy během focení vedu s klientem debatu a je to vlastně taková menší procházka, kdy je dostatek prostoru pro různé kompozice. A rozhodně se samotným focením nijak nestresovat, nejde přece o zkoušku, ale o příjemné chvíle, kdy se tvoří vzpomínka na dané období, které si chceme zachytit ve fotografii.“
Autorský článek (ve spolupráci s fotografkou Martinou Spáčilovou), autorka Bára Klímová
