Na začátku vztahu se svět jeví jako to nejúžasnější místo k žití. To, co nás ještě včera rozčilovalo, euforie z nového partnerství absolutně maže. Tehdy každá zpráva vykouzlí úsměv na tváři, společně strávený večer uteče až příliš rychle a člověk má pocit, že konečně našel někoho výjimečného.
Není ani trochu s podivem, že právě v tomhle období drobné nedostatky přehlížíme a naopak všechno hezké vyzdvihujeme. A když je to jó euforie, tak samozřejmě ještě pětkrát podtrhneme. Mozek totiž v období zamilovanosti funguje trochu jinak než obvykle a ten chemický koktejl, který během začátku vzniká, z nás dělá úplně někoho jiného.
Do jisté míry je to v pořádku a budiž to všem čerstvě zamilovaným přáno, ale pozor na onu tenoučkou hranici mezi zdravou zamilovaností a idealizací partnera, která se v takovém stavu překročí velmi snadno a rychle.
Ve chvíli, kdy si začneme druhého člověka představovat úplně jiného, než jakým skutečně je, může přijít zklamání a pak i vystřízlivění. Ne proto, že by se partner změnil, ale proto, že jsme si do něj promítly vlastní přání, očekávání nebo představy o dokonalém vztahu. A to je pochopitelně cesta do vztahových pekel.
Očekávání nikdy nic dobrého nepřináší, natož pak ve vztahu, ve kterém navíc máme druhého zidealizovaného od hlavy k patě. A co je nejhorší? Že dotyčný je na tom ve finále bit, aniž by za to vůbec jakkoli mohl.
Idealizace drobně odborně
Idealizace partnera je psychologický jev, při kterém druhého člověka nevnímáme úplně realisticky. Místo toho si ho podvědomě vykreslujeme v lepším světle, zdůrazňujeme jeho přednosti a nedostatky odsouváme stranou nebo pro ně hledáme omluvy.
Na začátku vztahu je to poměrně běžné. Nejde přitom o vědomé lhaní sama sobě, není to žádná schválnost. Když totiž k někomu cítíme silné emoce, mozek má přirozenou tendenci vytvářet si o našem zbožňovaném iluze. Kvůli tomu snadněji přehlédneme drobné varovné signály a místo reality si začneme skládat obraz partnera podle vlastních představ, přání nebo očekávání. Proto pak věříme a upínáme se k tomu, jaký by mohl být, než abychom přijaly to, jaký je skutečně.
Typické jsou myšlenky jako třeba „on se určitě změní“, „jen měl těžké dětství“, „ve skutečnosti je hodný, jen to neumí dát najevo“ nebo „teď je toho na něj moc, jinak by se choval úplně jinak“.
Kolem a kolem samy o sobě nemusí být podobné úvahy ničím špatným. Problém ale nastává ve chvíli, kdy kvůli nim začneme omlouvat chování, které nás opakovaně zraňuje, nerespektuje naše potřeby nebo narušuje vztah. To je přesně ten okamžik, kdy se z obyčejné zamilovanosti může stát idealizace, která nám brání vidět realitu takovou, jaká opravdu je. To nám pochopitelně svazuje ruce, protože fantazírujeme-li o druhém přespříliš, přestáváme mít situaci pod kontrolou. A to není dobré nikdy a v ničem. Ztráta kontroly je totiž zároveň paradoxně i ztrátou vlastní svobody.
Příčiny idealizace partnera
Touha po lásce, přijetí a pocitu bezpečí je člověku přirozená. Je to úplně normální potřeba, kterou mají i ti, kteří tvrdí, že ne. Když potkáme někoho, s kým nám je dobře a vedle koho si dokážeme představit společnou budoucnost, mozek začne pracovat ve prospěch vztahu. Zaměřuje se víc na pozitivní vlastnosti partnera a ty míň příjemné uklízí do pozadí. Tenhle mechanismus je do určité míry přirozený a citovému poutu mezi dvěma lidmi napomáhá.
Na idealizaci se ale nepodílí jen samotná zamilovanost. Velký vliv mají taky naše předchozí zkušenosti, výchova nebo vztahy, které jsme zažili v dětství. Někdo si od partnera slibuje pocit jistoty, jiný hledá pochopení nebo bezpodmínečnou podporu, která mu dřív chyběla. Tahle očekávání pak můžou způsobit, že si do druhého člověka projektujeme vlastnosti, které bychom u něj rády viděly, i když je ve skutečnosti zatím neprojevuje.
Své bohužel dělají taky romantické filmy, knihy i sociální sítě. Často vytvářejí dojem, že opravdová láska překoná všechny překážky, napraví každou chybu a nakonec všechno dobře dopadne. Ve skutečném životě ale žádný partner není dokonalý a každý vztah s sebou nese období neshod, kompromisů i zklamání.
Čím dřív si tuhle skutečnost připustíme, tím větší šanci vybudovat vztah založený na realitě, a ne na představách, máme. Což se samozřejmě dobře řekne a hůř udělá, ale chceme-li dobře žít, je přinejmenším vhodné se tohle cíleně naučit.
Znamení, že partnera možná nevidíš úplně realisticky
Jedním z prvních varovných signálů bývá situace, kdy tě na partnerovo chování začnou upozorňovat lidi z tvého okolí. Kamarádky, sourozenci nebo rodiče si můžou všimnout věcí, které ty sama přehlížíš, protože jsi do vztahu citově ponořená až příliš.
Samozřejmě to neznamená, že má okolí vždycky pravdu nebo že by mělo rozhodovat o tvém vztahu. Pokud se ale podobné připomínky opakují a slýcháš je od více lidí, stojí za to se nad nimi aspoň na chvíli zamyslet, než abys je automaticky s nelibostí odmávla.
Dalším častým projevem idealizace je neustálé hledání omluv pro partnerovo chování. Zapomněl na vaše výročí? Určitě měl hodně práce. Zrušil společné plány na poslední chvíli? Asi toho má teď opravdu moc. Neozval se celý den? Možná jen neměl čas nebo se mu to do nabitých dní už opravdu nikam nevešlo.
Ano, každá z těchhle situací se běžně sem tam přihodit může a sama o sobě nemusí vlastně nic znamenat. Jestliže se ale podobné chování opakuje pravidelně a ty pokaždé pracně hledáš důvod, proč ho zase omluvit, může to být známka toho, že realitu vidíš jinak, než jaká skutečně je.
Zbystřit bys měla taky ve chvíli, kdy víc věříš partnerovým slibům než jeho činům. Tohle je ultra vykřičník, který prostě nepřehlédneš, ani kdybys chtěla. Když opakovaně říká, že se změní, začne se víc snažit nebo že příště už bude všechno jinak, ale jeho chování zůstává stejné a ty mu pořád věříš, máš jednoznačně problém.
Místo toho, abys hodnotila, co skutečně dělá, se soustředíš hlavně na to, co říká nebo co by jednou mohl být. Úplně učebnicový příklad idealizace partnera, který se nevyplatí ignorovat. A proč? Protože člověk se nezamiluje do reality, ale do své představy o tom, jak by vztah mohl vypadat, kdyby se partner změnil.
shutterstock_2360339595.jpg
Následky idealizace
Nakonec v takovém vztahu trpí oba. Ty, pokud dlouhodobě přehlížíš realitu, v něm zůstáváš mnohem déle, než je pro tebe zdravé, a partnera obíráš o čas, který by mohl trávit s někým, kdo ho bude brát takového, jakým je. Něco takového tedy nemá přínos ani pro jednoho.
Idealizace zároveň vede i k tomu, že začneš omlouvat věci, které bys u jiného člověka pravděpodobně nikdy nepřijala. Partner nedodržuje sliby, chová se bezohledně, opakovaně tě zklame nebo nerespektuje tvoje potřeby, přesto si pro jeho jednání stále hledáš vysvětlení obhajoby.
Říkáš si, že je ve stresu, že měl těžké dětství nebo že se určitě jednou změní. Jenže pokud podobné situace trvají měsíce, nebo dokonce roky, bývá problém mnohem hlubší, než se na první pohled zdá. Věčnými omluvami se nakonec dost zpronevěříš sama sobě.
Dlouhodobá idealizace partnera může negativně ovlivnit i tvoje sebevědomí a psychickou pohodu. Člověk postupně začne pochybovat sám o sobě, ztrácí jistotu ve vlastním úsudku a stále častěji přemýšlí, jestli náhodou nechce příliš. Přitom právě každodenní maličkosti, jako je respekt, zájem, spolehlivost nebo ochota naslouchat, vypovídají o kvalitě vztahu mnohem víc než velká romantická gesta nebo krásná slova.
Zdravý vztah nestojí na planých slibech do budoucna, ale na tom, jak se k sobě partneři chovají každý den. Všichni navíc víme, že když se jen slibuje, nic to neznamená a k naplnění většinou nikdy nedojde. Čekat v tomhle případě na změnu vůbec nemá smysl, ta nikdy nepřijde.
Tipy, jak se naučit vidět partnera realisticky
Je fajn mít na paměti, že láska neznamená zavírat oči před tím, co se nám nelíbí. Naopak. Znamená vidět druhého člověka takového, jaký skutečně je, se silnými i slabými stránkami, a teprve potom se rozhodnout, jestli je nám vedle něj dobře. Možná právě v tom spočívá rozdíl mezi zamilovaností a opravdovým partnerským vztahem.
Zamilovanost si partnera přetváří k obrazu našemu. Vidíme druhého tak, jak chceme my a mnohdy ho i nutíme, aby se do našich představ narouboval. Kdežto láskyplný vztah nahrává naopak tomu, aby lidi byli přesně takoví, jací jsou, a protějšky je milovaly právě proto. Aby tomu tak bylo, maličkou rychlopříručku tipů, jak na zdravé hranice, si dáme právě teď.
- Podívej se na svůj vztah očima nejlepší kamarádky.
- Sleduj činy, ne jen slova.
- Nepřehlížej opakující se vzorce.
- Naslouchej lidem, kterým důvěřuješ.
- Nepřebírej za partnera odpovědnost.
- Všímej si, jak se vedle něj cítíš.
- Přijmi, že nikdo není dokonalý.
- Nenech se unést vzpomínkami na začátek vztahu.
- Nepodceňuj své vlastní potřeby.
- Dej přednost realitě před představami.
- Neupozaďuj se.
- Neumetej cestičku. Partner není malé dítě.
A jak to máš s náchylností k idealizaci partnerů ty? Už se ti to někdy krutě vymstilo? Dej nám vědět v diskuzi pod článkem!
Autorka článku: Bára Klímová
Použité zdroje:
- apa.org/news/podcasts/speaking-of-psychology/relationship-advice
- psychologytoday.com/us/blog/fulfillment-at-any-age/201203/5-principles-of-effective-couples-
- psychcentral.com/health/the-secrets-of-happy-couples
- youtube.com/watch?v=4IELylB_9tA
- mujrozhlas.cz/radioporadna/nekdo-resi-vztahy-cely-zivot-jak-si-vybrat-partnera-ve-20-minutach-s-psychologem
- ceskatelevize.cz/porady/1148499747-sama-doma/213562220600159/cast/297829/
