Radka (32): „Nechci mít děti a okolí mě odsoudilo.“

Ne každá žena chce mít děti. Proč ji okolí i v moderní době odsuzuje?
|
19. 09. 2018
|
„Dobrý den, patřím mezi vaše pravidelné čtenářky a zvlášť hltám příběhy ostatních žen (někdy i mužů), které se tady čas od času objevují. Několikrát jste nakousli téma, které mě nesmírně zajímá, proto jsem se rozhodla napsat.

Ráda bych se svěřila se svou vlastní zkušeností. Takže pěkně popořádku. Jsem Radka a je mi třicet dva let. Měla jsem krásné dětství, rodiče mě vždy podporovali v tom, čeho jsem chtěla dosáhnout nebo čím jsem chtěla být. Vystudovala jsem střední a poté i vysokou školu. A poznala pana „Božského“, se kterým žiji již desátým rokem. Žijeme na hromádce, ale šťastní. Svatbu máme naplánovanou na příští rok.

Stará na svatbu i děti?

Říkáte si, že jsem už příliš stará na to, abych se vdávala a zakládala rodinu? No a to je právě ten kámen úrazu. Po dětech jednoduše netoužím. Nějak se ve mně nevyvinul mateřský pud. Ráda si je pochovám u kamarádek, ráda je pohlídám bývalým spolužačkám. Tím ale moje zainteresovanost končí. Vždycky totiž vím, že je můžu vrátit zpět rodičům.

Ne že bych děti neměla ráda. To vůbec ne. Jen v sobě nenacházím dost síly věnovat jim veškerý svůj volný čas ve dne i v noci. Když pláčou, rve mi to srdce, pláču s nimi. Když jsou nemocné, dala bych všechno za to, aby je nic netrápilo. Protože jsem od puberty žila s o třináct let mladší sestrou, vnitřně si říkám, že mám „odchováno“. Vím, co všechno taková péče o dítě provází, proto mě nikdy v budoucnu nenapadlo, že bych měla vlastní. Jsem si jistá, že bych to nezvládla a že bych prostě nebyla dobrá matka.


bigstock-closeup-of-cute-little-mont-229780405.jpg

Děti jsou náročné na čas i energii. Někdo je prostě nechce.
Nechceš investovat svou energii do dětí? Nemusíš! Jen okolí to možná nepochopí.

Mít dítě není povinnost

Říkám si, že mít dítě není povinnost, nýbrž možnost každého z nás. A já ji jednoduše nechci využít. Za to mě ale moje okolí pěkně odsoudilo. Když jsem dokončila školu, začali se mě všichni vyptávat na partnera. Když jsem je seznámila s partnerem, došla řeč na svatbu a děti. Nejdřív jsem se snažila taktně vysvětlit, že mám na děti přece ještě spoustu času, po oslavě mých třicátých narozenin byly ale dotazy čím dál neodbytnější.

Začali jsme proto s přítelem seznamovat okolí s tím, že děti nechceme, a proto je neplánujeme. A to jsme neměli dělat. V očích rodiny jsem byla za povrchní kariéristku, která bude svého rozhodnutí jednou pekelně litovat. Partner naopak za sobce, který jednou skončí v domově důchodců, protože se o něj na stará kolena nikdo nepostará. Babičky s tchyní mi nemůžou přijít na jméno. Prakticky ihned mě odsoudily, aniž by si vyposlechly důvody mého rozhodnutí. Platím v rodině za černou ovci a nevím, jak to změnit.

Nechci být chodící inkubátor

Strýc mě dokonce osočil z toho, že kvůli takovým, jako jsme my, musí porodnost zachraňovat migranti. O tom, že je planeta přelidněná a problém migrace je trochu někde jinde, nechtěl ani slyšet. Bohužel si tímto rozhodnutím připadám velmi stigmatizovaná. Přišla jsem o většinu kamarádek, které již mají rodiny a jejich zájmy (i způsob myšlení) jsou tak trochu jiné než ty mé. Rodina mě odsoudila a kromě partnera mi tak nezůstal vůbec nikdo.

Opravdu pořád žijeme v době, kdy je žena pouze jakýmsi chodícím inkubátorem, který na světě plní pouze jedinou funkci? Opravdu nelze tolerovat rozhodnutí jednotlivce, které není do puntíku shodné s rozhodnutím většiny? A skutečně musím trpět za to, když jsem zodpovědná a vím, že mateřství není nic pro mě? Opravdu by mě zajímal váš názor.“

Jak se díváš na ženy, které netouží po dítěti? Svobodná volba každého nebo nezodpovědnost, kariérismus a sobectví? Dej nám vědět do diskuze!

Související články