Kate (32): „Dala jsem syna do ústavu. Rodina mě nenávidí.“

pixabay.cz
|
15. 07. 2020
|
Nejhorší můrou nastávající matky je přivést na svět postižené dítě. Bohužel přesně to potkalo naši čtenářku, která se po několika letech trápení rozhodla dítě umístiti do ústavu. Rodina jí za to nemůže přijít na jméno.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám ho do redakce zaslala e-mailem. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna – pozn. redakce.

Vymodlený klouček

„Mou největší oporou je v současné situaci manžel Honza. Brali jsme se po několikaleté známosti a z čisté lásky. Oba jsme toužili po rodině, ale dítku se k nám nechtělo. Když jsem po několika letech marných pokusů zjistila, že jsem těhotná, myslela jsem, že se radostí zblázním.

Těhotenství probíhalo bez větších komplikací a my se začali těšit na našeho vymodleného Jeníčka. Po porodu mi synka ukázali jen na malou chvíli. Vzápětí jsem se dozvěděla, že Jenda se narodil s Downovým syndromem a rozštěpem patra. Bohužel to nebyly jediné nepříjemnosti, které ho během života potkaly.

U rodiny jsem zastání nenašla

Čím byl synek starší, tím více vad se u něj kumulovalo. K těžší formě autismu se přidala i epilepsie. Všichni jsme byli závislí na manželově platu. Já totiž musela opustit práci zdravotní sestřičky, kterou jsem tak milovala a zůstat s postiženým synem doma. Péče o něj byla nesmírně náročná. A to nejen fyzicky, ale především psychicky.

bigstock-a-down-syndrome-boy-with-schoo-317865412.jpg

Péče v ústavu je někdy skutečně lepší.
bigstockphoto.com
Příchod dítěte dokáže s rodinou pěkně zamávat. Zvlášť když jde o dítě postižené.

V rodině jsem zastání nenašla. Naši se u nás občas zastavili, s malým Jendou si ale nevěděli rady. Poměrně brzy jsem tak poznala, že se v jeho společnosti necítí dobře. Neměla jsem jim to ale za zlé. Tchyně s tchánem se od nás distancovali úplně. Nemohli přenést přes srdce, že je součástí jejich „dokonalé rodiny“ plné inženýrů, doktorů, právníků a vrcholových manažerů postižené vnouče.

Rozhodnutí padlo

Péče o Jeníka byla stále náročnější a složitější. A já pomalu začala přicházet o síly. Během jedné z kontrol se mě ošetřující lékař Jendy nesměle zeptal, jestli jsem někdy neuvažovala o tom, dát postiženého synka do ústavu. Prý by se nám všem hrozně ulevilo a Honzíkovi by se dostalo prvotřídní péče. O téhle možnosti jsem nechtěla ani slyšet a z ordinace prakticky utekla.

Pořád jsem si opakovala, že péči o vymodleného synka musím zvládnout a zvládnu. Nebudu ale zastírat, že jsem o možnosti navržené lékařem stále častěji přemýšlela. Dopadlo to, jak tušíte. Nakonec jsme se stejně pro umístění Honzíka do ústavu rozhodli. To jsme ale netušili, jakou lavinu tímhle rozhodnutím spustíme.

„Syna jste nikdy pořádně nemilovali“

Mí rodiče nás zavrhli s tím, že jsme sobci a syna jsme vlastně nikdy pořádně nemilovali. Od manželových rodičů se nám dostalo suchého konstatování, že jsme to měli udělat už dávno. V žádném případě si ale prý nepřejí, abychom „naše porouchané geny“ šířili znova dále. Vyjádření obou stran mě šokovalo a mrzelo. Kromě syna jsem totiž přišla taky o zbytek rodiny.

Zůstali jsme s manželem sami. Za Jeníkem jezdíme a snažíme se ho navštěvovat co možná nejčastěji. Personál ústavu o něj skvěle pečuje a snaží se ho maximálně podpořit, za což jim patří náš velký dík. Nikdy ale nepochopím, jak lehké je odsoudit člověka za jedno rozhodnutí. Zvlášť v rámci rodiny,“ uzavírá své smutné vyprávění Kate.

Co si myslíš o reakci rodiny na rozhodnutí naší čtenářky? Dej nám vědět v diskuzi pod článkem.

Související články